Status svobodný matky je hrozně zvláštní. Jedni na vás hledí s obdivem, druzí ve vás vidí jen další mladou holku, co si někde upíchla dítě a teď nese následky. Ono asi oboje je tak trochu pravda. A taky jsme každá jiná, ale pokud mohu mluvit za sebe, tak jsem nikdy nepočítala, že by se naše šťastná, mladá rodinka mohla někdy rozpadnout. A pak jsem najednou stála u soudu, vyděšená a se sebevědomím na nule a musela jsem sebrat všechny své síly a investovat je do boje o to děťátko. A po celou dobu mi přišlo strašně absurdní, že musím bojovat o své vlastní dítě. O dítě, které jsem si odnosila, které jsem si vypiplala a o které jsem se denně s láskou starala. I když jsem mladá, i když to mělo přijít déle a podle všeho s někým jiným. Jenže tyhla zla už jsou za námi. Teď tu mám konečný rozsudek. Půl měsíce u jednoho, půl u druhého. Dělí nás půl republiky. A tak mám si vůbec právo říkat svobodná matka? Nebo jsem taky jenom na půl?
Všechno, co teď mám jsem si vybojovala sama. Měla jsem po cestě pomocníčky, ale ve výsledku, kdybych nevystoupila ze své komfortní zóny a nebojovala, tak to nemám. A nežádám obdiv. Když jsem tenkrát odešla, toužila jsem jen, aby mě někdy někdo za něco pochválil, aby mi dal najevo, že za něco stojím. A za ty tři roky jsem ušla neskutečnou cestu. Neprosím se, neponižuju se a stojím pevně na svých nohou. Začínám žít od nuly, sama, jen s tím již ne tak malým uzlíčkem štěstí. Na muže jsem nezanevřela, jen nejsou na programu dne. A musím říct, že ten status "napůl" svobodné matky občas docela pomáhá. Nic neodradí potencionální nápadníky lépe :-D.
Žádné komentáře:
Okomentovat